Funkční klasifikace habitatů velkých makrolepidopter střední Evropy

Abstract

S přibýváním autekologických poznatků se ukazuje, že povrchní vazba živočichů na (jakkoli definované) vegetační formace nedokáže predikovat jejich výskyt, hojnost a vzácnost, ani ohroženost. O výskytu druhů rozhoduje nabídka zdrojů, přičemž (i) a priori často nevíme, které zdroje jsou limitující a (ii) zdroje pro mobilní živočichy se nemusejí vyskytovat syntopicky, nemusí se krýt s vegetačními ''společenstvy'' (Dennis et al. 2003, Oikos 102, 417-426). Jednou z možností, jak odhalit pravidelnosti ve využívání habitatů, je pro každý druh definovat N-rozměrný prostor vymezený jejich nároky, tedy vlastně jeho ''niku'', a přitom neuvažovat samotný habitat. Když Shreeve et al. (2001, J. Insect Conserv. 5, 145-16) použili tento přístup při analýze habitatů britských denních motýlů, zjistili, že architektura prostředí - patrovitost, horizontální struktura - predikovaly rozšíření a statut jednotlivých druhů mnohem lépe, než habitaty definované druhovým složením rostlin. Přístup lze použít i prediktivně pro skupiny, kde neznáme status a rozšíření jednotlivých druhů. Jejich postup jsme použili pro malé čeledi tzv. Macrolepidopter (bez Geometridae a Noctuidae). Ve střední Evropě obsahují zvládnutelný počet druhů, bionomie je známá dobře, rozšíření a status špatně. Zpracovali jsme matici 27 binomických (0-1) znaků pro celkem 164 druhů. PCA-analýza zjednodušila ordinační prostor na tři gradienty a pět shluků: (i) druhy závislé na stinné stromové vegetaci; (ii) druhy spjaté s bylinami až holou půdou; (iii) mobilní druhy ranně sukcesních stanovišť; (iv) druhy polootevřených stanovišť typu řídkých lesů; a (v) druhy vyvíjející se na lišejnících. První ordinační osa vedla od (i) do (iii), druhá od (iii) do (iv), třetí rozlišila (v) od ostatních skupin. Pouze skupiny (iii) a (v) byly definovatelné taxonomicky. Ukazuje se, že nejvíce ohrožených druhů je ve skupinách (ii) a (iv); druhy vázané na uzavřené lesy ohrožené nejsou. Velká diverzita řídkých lesů podporuje tezi, že středoevropské listnaté lesy by v přirozeném stavu byly relativně řídké a světlé.