Porovnání interkulturních kompetencí ošetřovatelského personálu v ČR a německy mluvících oblastech
Abstrakt
Zvyšující se migrace obyvatelstva v 21. století zapříčiňuje vznik multikulturní společnosti. S narůstajícím počtem cizinců v jednotlivých zemích lze předpokládat
i nárůst počtu pacientů/klientů odlišných kultur ve zdravotnických zařízeních. Tyto skutečnosti si žádají moderní pojetí ošetřovatelství, rozvíjení transkulturního ošetřovatelství, zařazení multikulturní/transkulturní výchovy do zdravotnických škol
a rozvoj multikulturní kompetence u ošetřovatelského personálu. Výsledkem těchto potřebných změn by mělo být poskytnutí efektivní ošetřovatelské péče kulturně uzpůsobené pacientovi/klientovi, která bude brát ohled na specifika, zvyky a tradice jeho kultury a která mu saturuje všechny jeho biopsychosociospirituální potřeby v souladu s jeho rasou, národností nebo vírou.
Diplomová práce se zabývá multikulturním ošetřovatelstvím, má za úkol zmapovat úroveň multikulturních kompetencí ošetřovatelského personálu a prozkoumat, jaké podmínky poskytují nemocnice ošetřovatelskému personálu k poskytování kulturně uzpůsobené ošetřovatelské péče pacientům cizincům.
Výsledky výzkumu podají přehled o stavu kulturně kompetentní péče
ve srovnatelných zdravotnických zařízeních v České republice, Německu, Rakousku
a Švýcarsku a budou poskytnuty jako zpětná vazba zařízením, ve kterých byl prováděn dotazníkový průzkum. Takové sdělení může pomoci managementu nemocnic odhalit případné nedostatky v poskytování ošetřovatelské péče a být vodítkem pro případné nasměrování dalšího vzdělávání jejich ošetřujícího personálu.
Teoretická část práce definuje základní pojmy věnující se kultuře, etniku, rase
či národu, je formulován rozdíl mezi pojmy multikulturní interkulturní transkulturní. Dále se teoretická část věnuje charakteristice multikulturního/transkulturního ošetřovatelství, multikulturní výchovy a kulturně kompetentní péče, rozpracovává nejběžnější oblasti specifických kulturních potřeb jedince, jimiž jsou komunikace, spiritualita, stravování nebo hygienická péče. Jsou zde též stručně rozpracovány modely pro rozvíjení kulturní kompetence, a to model rozvíjení kulturní kompetentnosti J. C. Bacote, model kulturních kompetencí I. Papadopoulosové a spoluautorek M. Tilkiové
a G. Taylorové a Purnellův model získávání kulturních kompetencí. Dále jsou stručně rozpracovány modely pro získávání kulturních dat, jimiž jsou model vycházejícího slunce M. Leiningerové, model kulturně ohleduplné a uzpůsobené péče autorek J. N. Gigerové a R. E. Davidhizarové a Blochův průvodce etnickokulturním posuzováním.
Empirická část práce se věnuje zpracování a vyhodnocení dat získaných během kvantitativního výzkumného šetření. Sběr dat byl proveden anonymním dotazníkovým šetřením mezi ošetřovatelským personálem interních a chirurgických oddělení nemocnic v České republice a německy mluvících zemích. V České republice to byly nemocnice v Praze a Táboře, v Německu nemocnice v Dortmundu a Cottbusu, v Rakousku nemocnice v Salzburgu a Weizu a ve Švýcarsku nemocnice v Aarau
a St. Gallen. Sběr dat probíhal jednak online, jednak v podobě tištěných dotazníků, jejichž distribuce se uskutečnila osobně nebo poštou. Získaná data byla vyhodnocena
a pro přehlednost zpracována do grafů a tabulek.
Z odpovědí respondentů vyplývá, že dotazovaná zdravotnická zařízení v České republice neposkytují svým zaměstnancům podmínky pro poskytování kulturně kompetentní ošetřovatelské péče na takové úrovni, jako je tomu u dotazovaných zdravotnických zařízení v německy mluvících oblastech. Taktéž se ukázalo, že jazykové schopnosti ošetřovatelského personálu dotazovaných nemocnic v České republice jsou nižší než u ošetřovatelského personálu v německy mluvících oblastech. Stejně tomu je
i u úrovně multikulturních kompetencí, i tady nedosahuje náš ošetřovatelský personál zahraničnímu protějšku. Je nutno podotknout, že zkoumaný vzorek dvou nemocnic z každé země ještě není dostatečně velkým souborem pro paušalizování výsledků na celou Českou republiku a německy mluvící oblasti.