Podpora příbuzných při rozloučení se zemřelým
Abstrakt
Náš výzkum se zabýval podporou příbuzných při rozloučení se zemřelým. Na základě nabytých informací jsme zvolili pro práci dva cíle. Prvním bylo zjistit, nakolik je příbuzným v nemocnici umožněno pobývat u lůžka umírajícího a zemřelého. Druhý cíl měl objasnit, jakým způsobem je zajišťováno rozloučení se zemřelým v nemocnici. Dále bylo zvoleno šest výzkumných otázek: Nakolik je příbuzným v nemocnici umožněno pobývat u lůžka umírajícího a zemřelého? V jakém prostředí je příbuzným oznamována informace o úmrtí? Jak probíhá předání pozůstalosti příbuzným? Jak probíhá rozloučení příbuzných se zemřelým? Jak ošetřující personál v nemocnici pečuje o pozůstalé? A nakolik je příbuzným zemřelého umožněn rozhovor s kaplanem či psychologem? Pro výzkum jsme zvolili kvalitativní metodu šetření s využitím polostrukturovaného rozhovoru. Šetření probíhalo v Nemocnici České Budějovice, a.s. a v Nemocnici Písek, a.s. na odděleních ONP a ARO. Rozhovorů se celkem zúčastnilo 16 sester.
Z provedených rozhovorů jsme zjistili, že příbuzným je sestrami umožněno pobývat u lůžka umírajícího. Ty zdůraznily důležitost domluvy a ohled na chod oddělení. Dále bylo zjištěno, že zpráva o úmrtí klienta je příbuzným nejčastěji sdělována po telefonu. Následný rozhovor s příbuznými o skonu klienta lékař provádí pouze při zájmu pozůstalých a probíhá převážně v soukromí vyšetřovny, ambulance či emergence. Předání pozůstalosti sestrou se už tak často v soukromí nekoná. Při příchodu pozůstalých sestra nejprve rodině vyjádří upřímnou soustrast, následuje předání věcí proti občanskému průkazu, jejich zkontrolování a vyřízení formálních záležitostí. Podpora při předání pozůstalosti se objevila jen ve formě odkázání pozůstalých na kaplana či lékaře. Předání pozůstalosti tak vytváří dojem rutinního výkonu, citlivou komunikaci a empatii bere na vědomí jen minimum sester. V otázce posledního rozloučení se různily odpovědi sester z oddělení ONP a ARO. Na oddělení ARO mají pozůstalí možnost posledního rozloučení vždy. Poslední rozloučení je automaticky umožněno rodině i s dárcem orgánů. Naproti tomu na ONP musí pozůstalí projevit aktivní zájem o poslední rozloučení, které je jim následně umožněno na pokoji nebo na koupelně oddělení. Přestože v písecké nemocnici je místnost posledního rozloučení v budově patologického oddělení, většina sester o této možnosti nevěděla vůbec, nebo si nebyla jistá. Jiná situace nastává při úmrtí klienta za přítomnosti rodiny, v tom případě mají pozůstalí možnost setrvat u lůžka zemřelého, jak dlouho potřebují. Co jsme však u sester postrádali, byla péče a podpora směřovaná přímo k rodině klienta. Ojedinělým názorem bylo, že některé sestry přímou formu podpory zmínily, některé si její absenci uvědomují a přály by si nápravu, ale zbylé sestry podporu rodiny nepovažují za potřebnou, nebo si její absenci neuvědomují. Podporu příbuzných tak sestry přenechávají jiným profesím. Nejčastěji zmiňovanou profesí byl kaplan, sestry jeho služby aktivně nabízejí klientům i rodinám. V Písku se spolupráce s nemocničním kaplanem a možnost návštěvy Prostoru ticha těší velké oblibě. V Českých Budějovicích do nemocnice docházejí smluvní kaplani, které většina sester taktéž chválila, ale otázka se neobešla bez dvou připomínek, že nemocnice by měla mít svého kaplana a s tím související i kapli. Spolupráce s nemocničním psychologem byla zmíněna pouze ve dvou případech. Výstupem z této práce bude zpětná vazba hlavním sestrám zmíněných nemocnic. Smyslem této práce je nabídnout podporu rodinám, posílit ji a dát jim možnost rozloučení.