Strategie bezpečnosti České republiky v otázce mezinárodní migrace v důsledku regionálních konfliktů v euroatlantickém prostoru a okolí
Abstrakt
V teoretické části jsou představeny jednotlivé mezinárodní organizace zabývající se bezpečnostní situací v Evropě a zároveň migrační politika České republiky a Spolkové republiky Německo. Migrační politika Německa je zde zařazena z toho důvodu, že právě SRN se stala zemí, která v roce 2015 čelila největšímu přílivu migrantů, a to až do té míry, kdy počet zaregistrovaných žadatelů o mezinárodní ochranu v tamějším azylovém systému přesáhl hranici 1 milionu. Německo, na rozdíl od ČR, má v oblasti azylové a migrační politiky dlouhodobé zkušenosti. Navíc se k přistěhovalectví snaží přistupovat pozitivně, mimo jiné i ve snaze o zaplnění mezer na trhu práce. Poskytnutí pomoci lidem prchajícím před válkou Německo bere jako morální povinnost a ke stejné solidaritě nabádá i ostatní země.
ČR jako členský stát Evropské unie a dalších organizací musí jednat podle pravidel, která si jednotlivá mezinárodní společenství prosadí, čímž se do jisté míry vzdává suverenity v rozhodování v těchto otázkách.
Cílem této práce bylo vymezit hrozby, které s sebou nese přijímání imigrantů a navrhnout možnosti, jak tyto hrozby minimalizovat. Dílčím cílem bylo porovnat systém přijímání uprchlíků v ČR a v zahraničí, konkrétně v německém Bavorsku, které migrační vlna v roce 2015 zasáhla nejvíce ze všech spolkových republik. Za účelem získání podkladů nezbytných k dosažení stanovených cílů byla ve městě Goldbach (Německo) zahájena spolupráce s majiteli ubytovacího zařízení určeného žadatelům o mezinárodní ochranu. Zde byl sledován azylový a integrační proces ubytovaných uprchlíků. Pro porovnání přístupu v ČR byl vybrán průběh a vývoj českého projektu Generace 21 na přesídlení Iráckých uprchlíků do ČR. Další informace byly čerpány prostřednictvím přednášek a panelových diskuzí s odborníky na tuto problematiku. Všechny tyto údaje přispěly k zodpovězení výzkumné otázky, zda je strategie ČR z hlediska přijímání uprchlíků perspektivní.
Kapitola "Výsledky" se věnuje snaze EU o vytvoření nového účinnějšího mechanismu, který by reagoval pružněji než dosavadní systém migrační a azylové politiky EU. V květnu roku 2015 byl v EU členským státům předložen "Evropský program pro migraci", který mimo jiné navrhoval tolik veřejně diskutovaný mechanismus přemístění, přesídlení, systém hotspotů a návratové politiky. V tomto případě byl v práci hodnocen předložený návrh, a to pomocí statistických dat získaných z oficiálních databází EU, a také za přispění poznatků od českých expertů. Dále tato kapitola předkládá statistická data průběhu migrační vlny za rok 2015, která jsou prokládána konkrétními údaji, získanými přímo od vybraných pozorovaných imigrantů. Prvními sledovanými žadateli o mezinárodní ochranu v Německu byli cizinci z Iráku a Etiopie, k nimž po půl roce přibyli státní příslušníci Sýrie. Výzkum na místě ukázal reálné fungování migračního a azylového systému. Do Německa mířilo 30 % všech žadatelů o azyl z celé EU. Prioritou této cílové země se stala především azylová politika. ČR se jako tranzitní země s podílem žadatelů menším než 1 % soustředila na kontrolu nelegální migrace.
Tento postoj byl jedním z faktorů, které vedly k selhání projektu Generace 21. Ten v průběhu fungování přesídlil 89 uprchlíků z Iráku, z nichž se poté více než polovina zřekla azylu s cílem odcestovat do Německa. Právě sekundární pohyb imigrantů ohrožuje existenci Schengenského prostoru a poukazuje na neuspokojivou účinnost mechanismů navržených EU.