Použitelnost biodozimetrických metod k včasnému odhadu absorbované dávky při radiačních nehodách.
Abstrakt
Zhoršení náhodných rizik spojených s využíváním ionizujícího záření je
v současné době nejpravděpodobnější ze čtyř důvodů. Za prvé lze pozorovat vzrůstající poptávku po zdrojích ionizujícího záření při aplikaci v mnoha průmyslových oblastech (sterilizace potravin, ve stavebnictví a strojírenství). Tento nárůst vede ke zvyšování pravděpodobnosti ztráty zdroje nebo k jeho nevhodnému používání nebo skladování. Za druhé pokroky v medicíně generují nové postupy a v důsledku toho jsou do praxe zaváděny nové přístroje, které jsou účinnější, ale také mnohem složitější
k obsluze, čímž se zvyšuje riziko náhodného přeexponování osob. Za třetí možnost teroristického útoku pomocí radiačních nebo jaderných zařízení je v současném politicky rozkolísaném světě pravděpodobnější než kdykoli v minulosti. Za čtvrté nedávná havárie ve Fukušimě (Japonsko) znovu upozornila na rizika expozice v případě nehod jaderných elektráren. Všechny tyto události by mohly vést k náhodné expozici jednoho až několika tisíců jedinců, kteří u sebe neměli dozimetry. Proto je nezbytné, aby bylo možné posoudit úroveň expozice takových osob retrospektivně.
V současné době jsou tato hodnocení založena na klinické diagnóze (zejména na symptomech ozáření a na zkoumání krevního obrazu). Tyto postupy mohou být doplněny metodami biologické dozimetrie s možností zpětné rekonstrukce dávky. Biologická dozimetrie je důležitá hlavně v případech, když ozářená osoba neměla svůj osobní dozimetr nebo když je kontext ozáření nejasný. Všechny tyto informace by měly pomoci zdravotnickému personálu poskytnout vhodnou lékařskou péči a stanovit následná dlouhodobá zdravotní opatření podle potřeb pacienta. Ke splnění tohoto úkolu musí být odhady dávek včasné a přesné i při rozsáhlých katastrofách s velkým počtem zasažených osob. Tato bakalářská práce je zaměřena na použitelnost různých technik pro různé scénáře malého i velkého měřítka, počínaje ozářením malými dávkami bez potřeby přímé lékařské pomoci až po akutní nemoc z ozáření. Princip biodozimetrie je založen na detekci změn v buněčné tkáni u jednotlivce, které jsou vyvolány ionizujícím zářením a pozdější využití těchto změn ke zjištění dávky retrospektivně a je-li to možné předpovědět následné klinické reakce jednotlivce. Optimálně by změny v organizmu jedince měly být specifické pro ionizující záření a neměly by být ovlivněny předchozími lékařskými zásahy nebo fyziologickými defekty jedince včetně změn, které by mohly být způsobené stresem a traumaty po ozáření. Existují dva základní typy biodozimetrie s rozdílnými vlastnostmi, které se často doplňují. Jedná se o metody založené na biologických parametrech, jako je aktivace genu nebo detekce chromozomálních abnormalit a metody pracující na základě fyzikálních změn v tkáních. Hlavní faktory pro hodnocení metod jsou časový interval, kdy je možné test biologicky provést, čas na přípravu vzorků a jejich analýzu, dávkové rozpětí, snadnost použití, logistické požadavky, potenciální účinnost, možnost provedení na místě a schopnost podpořit diagnostiku a léčbu pacienta v terapeuticky příhodném časovém okamžiku. Další vývoj biodozimetrie je ovlivněn zejména potřebami činností po velkých nehodách, kde je nezbytné mít nástroj pro identifikaci poškození jedince a jeho zařazení do systému zdravotní péče.