Radiační zátěž pacientů při skiagrafii plic
Abstrakt
Tématem mé bakalářské práce bylo zhodnotit radiační zátěž pacientů při skiagrafii plic. Podnětem ke zpracování tohoto tématu bylo zjištění, že i přestože Ministerstvo zdravotnictví České republiky (Věstník MZ ČR 9/2011) doporučuje používat pro klasickou skiagrafii plic tvrdou snímkovací techniku, řada radiodiagnostických pracovišť stále používá techniku s nízkým napětím, ačkoli je pacient vystavován vyšší dávce. Skiagrafie plic sice patří mezi vyšetření s nejnižší dávkou expozice, ale zároveň se jedná o nejčastěji prováděné vyšetření. Jelikož se rizika plynoucí ze záření z různých zdrojů během života neustále v těle sčítají, je nutné snažit se, aby alespoň lékařské expozice byly minimalizovány na co nejnižší míru.
V teoretické části bakalářské práce jsem se snažila přehledně utřídit veškeré důležité informace o rentgenovém záření, skiagrafii, anatomii plic, snímkovacích technikách, radiační ochraně a legislativním rámci, který se zabývá radiodiagnostikou. Radiodiagnostická oddělení v České republice mají k dispozici návody a doporučení pro správná rentgenová vyšetření, tzv. Národní radiologické standardy, které zajišťují optimální kvalitu snímku a zároveň minimalizaci radiační zátěže pro pacienta. Pro lékaře, kteří indikují radiodiagnostické vyšetření je zásadní dokument "Indikační kritéria pro zobrazovací metody", který stanovuje taková kritéria, aby všechna vyšetření zobrazovacími metodami byla řádně zdůvodněna a jejich indikace usměrňována.
Praktická část práce je zaměřena na porovnávání radiační zátěže dvou snímkovacích technik pro vyšetření plic. Konkrétně se jedná o porovnání snímkovací techniky s nízkým (tzv. měkká) a vysokým (tzv. tvrdá) expozičním napětím. Byly zpracovány výsledky hodnot dopadající a vstupní povrchové kermy, které byly naměřeny na rentgenovém pracovišti pomocí vodního fantomu a ionizační komory za použití jednotlivých expozičních technik. Na základě změřených a tabulkových hodnot jsem spočítala efektivní dávku pro jednotlivé snímkovací techniky. Efektivní dávka při měkké snímkovací technice byla téměř třikrát vyšší než technika tvrdá. Zajímavý je také výsledek pro sekundární záření, kdy měkká technika téměř pětkrát převyšuje vznikající sekundární záření tvrdé snímkovací techniky.
Další důležitou částí práce bylo porovnat efektivní dávky u dvou skupin vybraných pacientů při skiagrafickém vyšetření plic, kteří byli rozděleni na základě použité snímkovací techniky. První skupina obsahovala pacienty, kteří byli snímkováni v prvním čtvrtletí roku 2014 technikou s napětím 125kV, v druhé skupině byly pacienti z prvního čtvrtletí roku 2011 snímkováni průměrným expozičním napětím 57,2 kV. Z obou skupin byli vybráni pouze pacienti s váhou od 60 do 80 kg, kteří se dispozičně přibližují standardnímu pacientovi, s kterým pracuje legislativa MZ ČR. Pomocí programu PCXMC s metodou Monte Carlo byla stanovena efektivní dávka pro jednotlivé skupiny. Výsledná efektivní dávka pro tvrdou snímkovací techniku pro dané vyšetření je 0,0085 mSv, pro měkkou techniku se efektivní dávka rovná 0,0304 mSv. Z toho vyplývá, že efektivní dávka pro skiagrafické vyšetření plic při měkké snímkovací technice je 3,5 krát vyšší než při technice tvrdé. Z hlediska radiační ochrany je také zajímavé, jak ukazuje kalkulace dávek v programu PCXMC, že dávka na gonády je při skiagrafickém vyšetření plic téměř nulová, proto využívání ochranných pomůcek v oblasti pohlavních orgánů je při tomto vyšetření bezpředmětné a hraje spíše psychickou roli.
Cílem bakalářské práce bylo prokázat, že doporučení Ministerstva zdravotnictví České republiky o přechodu z měkké snímkovací techniky na tvrdou techniku je opodstatněné. Na základě naměřených hodnot a postupném zpracování výsledků jsem mohla hypotézu potvrdit: Užitím tvrdé snímkovací techniky při skiagrafii plic se sníží radiační zátěž pacienta.