Poslání vážně nemocných a umírajících

Abstract

Práce se zabývá výzkumem, zda vážně nemocní a umírající mají ve svém utrpení nějaké poslání. Teoretická část zpracovává poznatky především katolické teologie, doplněné o pohled psychologie i osobní zkušenosti pomáhajících pracovníků a dobrovolníků z hospicové péče. Praktická část se věnuje analýze kvalitativního výzkumu u vzorku populace České republiky. Komparativní část srovnává výsledky teoretické s praktickou částí, analyzuje shody i rozdíly a zkoumá, co to znamená pro pastorační práci. Po vyhodnocení je načrtnuto, jak by mohla pastorační práce uschopňovat vážně nemocné a umírající v přijetí svého poslání v utrpení. Výsledkem práce je zjištění, že většina zkoumaného vzorku respondentů České republiky (56 %) z celkového počtu 128 poslání vážně nemocných a umírajících spatřuje, 10 % neví, 14 % o tom nikdy nepřemýšlela a 20 % žádné poslání nevidí. Nejdůležitějším posláním podle katolické teologie je‚ smíření se sebou samým, s okolím a s Bohem''. Praktický výzkum ukázal, že nejdůležitější smysl utrpení je pro okolí trpícího, konkrétně ‚uvědomění se si ceny života a zdraví, své smrtelnosti, přerovnání hodnot''. Nejpreferovanější duchovní poslání je podle veřejnosti ‚obětování utrpení na určitý úmysl''. Výsledky komparace znamenají pro pastorační práci výzvu pomáhat objevit vážně nemocným a umírajícím poslání v jejich utrpení, konkrétně v účasti na spásonosném utrpení Krista. Další důležitou úlohou pastoračních pracovníků je pomáhat společnosti osvojit si důstojný pohled na trpícího člověka a mít s ním opravdový soucit, projevovaný i skutky lásky.